Integrace České republiky do Evropské unie

Česká republika má za sebou více než desetileté období ekonomické transformace. Během tohoto období zažila několik šoků : rozpad východních trhů, na které byla víceméně orientována, vpád tvrdé konkurence na vlastní domácí trh, rozpad československého státu, rozpad systému řízení ekonomiky státem. Ekonomická transformace ve svých jednotlivých opatřeních – úplné otevření ekonomiky, hluboká devalvace domácí měny, privatizace ekonomiky nacházející se téměř ve stoprocentním vlastnictví státu, liberalizace cen, restriktivní měnová politika atd. - měla pro českou ekonomiku, postavenou na principech centrálního plánování a orientovanou svým věcným zaměřením na nepříliš náročný domácí trh a ještě méně náročné trhy socialistických a rozvojových zemí, charakter silného otřesu . V porovnání s většinou tranzitivních ekonomik prokázala česká ekonomika poměrně vysokou adaptabilní schopnost a způsobilost čelit zásadní změnám systémových podmínek bez hlubokých sociálních dopadů na obyvatelstvo. Je třeba ovšem vzít v úvahu, že měla na počátku ekonomické transformace lepší startovací podmínky v podobě neexistence vnitřní ani zahraniční zadluženosti. 

S vysokou mírou pravděpodobnosti lze však předpokládat, že vstup do Evropské unie, jakkoli bude spojen s vyššími nároky na konkurenceschopnost ekonomických subjektů působících v ČR a přinese jim i nutnost vynakládat dodatečné náklady, nebude již šokem stejného řádu jako byl přechod od uzavřené centrálně plánované ekonomiky k otevřené ekonomice tržního typu. Lze oprávněně předpokládat i to, že z dlouhodobého časového horizontu budou přínosy významně převažovat nad vynaloženými náklady. Z hlediska kratšího časového horizontu je ovšem podstatné, že náklady ani přínosy vstupu nebudou rovnoměrně rozvrženy ani v čase, ani na jednotlivé skupiny ekonomických subjektů. 

Princip ochrany slabší smluvní strany – přínosy pro slabé, náklady pro silné - Evropské paradigma úlohy státu ve společnosti vychází z premisy, že stát je povinen chránit občana před újmou na životě, zdraví a majetku. Toto paradigma nalezlo v Evropské unii svůj odraz v přijetí principu ochrany slabší smluvní strany. Slabší smluvní stranou je obvykle zaměstnanec ve vztahu k zaměstnavateli, spotřebitel ve vztahu k výrobci i prodejci, občan jako recipient dopadů stavu životního prostředí na své zdraví vůči velkému průmyslovému znečišťovateli, drobný podnikatel vůči svému dodavateli, majícímu finanční sílu, které může zneužít, ale i věřitel vůči dlužníkovi či majitel účtu v bance vůči vedení banky a jejím majitelům. Princip ochrany slabší smluvní strany je zakotven v komunitárním právu a je povinností české republiky vtělit jej do českých zákonů. 

Bezprostřední ekonomické přínosy 

Příliv (a odliv) kapitálu
Posílení důvěryhodnosti české ekonomiky pro investory by měl být jeden ze základních efektů přijetí institucionálního rámce EU a vstupu ČR do Unie. V současné době je česká republika stále ještě považována za „nově se vynořující trh“ (emerging market), na němž sice lze dosáhnout vysokých zisků, ale je přitom nutné nést vysoká rizika. Vstup do EU by měl ve své podstatě provést vytřídění investorů. Očekávat lze urychlený odchod investorů vysloveně spekulativního typu a naopak posílení přímých zahraničních investic, které by měly mít příznivý vliv na schopnost ČR nést náklady se vstupem do EU spojené, na ekonomický růst a zaměstnanost i na technickou úroveň vyráběné produkce. Očekávání přílivu přímých zahraničních investic lze založit na působení tří významných faktorů: Přímé zahraniční investice jdou obvykle za velikostí trhu. Česká republika jako země s 10 mil. obyvatel sama o sobě příliš atraktivní není, jako součást obřího trhu Evropské unie se její atraktivita několikanásobně zvyšuje. Politická a ekonomická integrace země do nadnárodního společenství redukuje investiční riziko obecně a v případě Evropské unie je investiční riziko menší než kdekoli jinde na světě. Institucionální konvergence země je pak třetím faktorem, který přímé zahraniční investice – za jinak stejných podmínek – přitahuje. 

Potenciální důsledky pro exportní schopnost ČR
Je otázkou, jak vysoký je potenciál rozvoje zahraničního obchodu ČR v rámci Evropské unie po jejím vstupu. Tento potenciál není všeobecně příliš vysoký pro žádnou z kandidátských zemí ze střední a východní Evropy, neboť efektu vysokého propojení ekonomik tranzitivních zemí se zeměmi Unie prostřednictvím zahraničního obchodu již bylo dosaženo během uplynulých deseti let. Jestliže členské státy Unie směřovaly v roce 1998 svůj export v průměru ze 64,5 % do jiných členských zemí unie, pak kandidátské země ze střední a východní Evropy jej tam směřovaly z 61,3 %. Pokud jde o Českou republiku, podíl exportu do zemí EU na exportu celkem činil v daném roce 64,0 % a byl tedy prakticky na úrovni členských států Unie. 

Strukturální pomoc
Jednoznačný přínos spojený s členstvím v Evropské unii spočívá v tom, že noví členové budou moci čerpat ze strukturálních fondů.Transfery mohou být poměrně masivní – za předpokladu, že je členský stát, resp. subjekty příslušného státu dokáží dostatečně zdůvodnit, vypracovat návrhy a programy spolufinancovat. Amsterodamský summit v roce 1996 navrhl a Berlínské zasedání Evropské komise v roce 1999 schválilo finanční pravidla pomoci východním zemím – kandidátům členství v EU pro období let 2000 – 2006. V okamžiku vstupu by měly nové členské země mít právo začít čerpat ze čtyř skupin programů: programů pomoci zemědělství, strukturálních fondů , programů podpory domácích politik a programů pomoci veřejné správě. Nové členské země by měly platit příspěvek ve výši 0,7 – 0,8 % svého HDP, strop transferu je 4 % HDP, očekávaný průměr (vzhledem ke zkušenosti s kvalitou předkládaných projektů, schopností kofinancování atd. je 3,08 % HDP). 

Očekávání základních ekonomických indikátorů
Jestliže podnikatelská sféra je spíše pesimistická ve svém příštím očekávání v souvislosti se vstupem ČR do EU, pak makroekonomové mají tendenci být spíše optimističtí . Studie rakouského Institutu pro ekonomický výzkum z prosince 1999 předpovídá, že vstup ČR do Evropské unie by měl s sebou přinést rychlejší ekonomický růst a to ze tří základních důvodů. Lze předpokládat, že dojde ke zvýšení soukromých investic jednak z titulu vyššího přílivu přímých zahraničních investic, jednak i zvýšení domácích investic vzhledem k poklesu investičního rizika i nižší reálné úrokové míry. Dalším faktorem působícím ve směru ekonomického růstu by měly být mzdy, které při vstupu porostou rychleji (bude zde působit určitá mzdová nákaza) a budou stimulovat růst spotřeby (ale také zhoršování stavu obchodní bilance). Konečně za třetí členství v EU by mělo mít silný pozitivní dopad na dovozy a vývozy. Vstoupí-li ČR do EU v roce 2005, pak průměrný roční ekonomický růst v letech 2005 – 2010 by měl činit 5,19 %. 

Zásadně by se měly lišit i ostatní makroekonomické indikátory. V případě vstupu do EU by domácí poptávka měla růst tempem 6,9 %. Soukromá spotřeba by se v případě vstupu měla zvyšovat tempem 5,35 % ročně. Veřejná spotřeba by měla reagovat na vstup do EU tempem 4,5 % ročně. Hrubá tvorba kapitálu by se měla v případě vstupu a nevstupu odlišovat nejvíce: v prvním případě by se jednalo o tempo 7,23 % ročně, v druhém o pouhých 3,23 % ročně. Export by se měl zvyšovat tempem 8,3 %, a import 9,89 %. Předpověď se stěží naplní co do konkrétních čísel. Měla by se však naplnit co do základního směru. 

Zásadní přínos vstupu ČR do Evropské unie nelze makroekonomickými indikátory ani kvantifikovanými náklady a přínosy podniků změřit. Bude jím naplnění letité ambice českého národa stát se oficiálně uznanou součástí evropského prostoru, jehož duchovní, kulturní, společenské, etické a další normy sdílí. Navíc v době, kdy v tomto prostoru vládne 55 let, od konce druhé světové války mír, politická stabilita, hospodářská prosperita a sociální smír. Reálná alternativa zůstat mimo tento prostor, zachovat si prosperitu a udržet vlastní suverenitu v současném globalizovaném světě v podstatě neexistuje. Současně je však třeba si uvědomit, že vstup do EU je hluboký, zásadní přechod od jednoho institucionálního uspořádání společnosti k uspořádání jinému. Institucionální změny jsou definičně spojeny s vynaložením dodatečných nákladů. Nejinak tomu bude i v případě vstupu do nadnárodního společenství fungujícího na bázi kvalitativně vyššího stupně hospodářské soutěže, než jakému byly subjekty působící na českém trhu vystaveny doposud. Podstatné je, jakým způsobem budou náklady se vstupem související rozloženy v čase, aby českou ekonomiku nadměrně nezatížily a neohrozily její konkurenceschopnost.